Vzhledem k mému téměř celoživotnímu působení v třeboňské házené jako hráče, trenéra, rozhodčího a činovníka nemohlo být jinak a tomuto sportu se věnovali moji dva synové a posléze opět jejich synové, moji vnuci. Ti absolvují již několik let mezinárodní házenkářský kemp s názvem „Adidas Handball Camp“, jejichž patnáctý ročník se letos koná v Třeboni a Litovli. Zakladatelem, organizátorem a hlavním trenérem obou kempů je bývalý třeboňský hráč a trenér pan Michal Vopelka , nyní působící v Rakousku.
Sleduji počínání všech aktérů kempu v Třeboni už řadu let a vždy jsem jim musel vyjádřit svoji přízeň. I když cílem kempů je zlepšení ve hře, což se daří, stejnou měrou je nutno ocenit nenásilný způsob, jakým jsou zde holky a kluci vedeni ke správnému přístupu, chování, vzájemné toleranci a dalším hodnotám, které tak mnohdy postrádáme u dnešní mládeže. Značnou měrou k tomu přispívaly návštěvy házenkářských osobností minulosti jako Jirky Víchy a Vojty Mareše, nyní pak nedávných nebo současných reprezentantů. Odevzdáním svých zkušenosti potvrzovali pravidlo, že čím větší sportovní a společenská veličina, o to více je v ní skromnosti, pokory a vstřícnosti.
Chystal jsem se ke svěření tohoto poznatku několik let, ale vždy mě od toho odradil právě postoj a výše uvedené vlastnosti těchto osob, které o moc chvály nestojí a největší odměnou je jim radost dětí z jejich přítomnosti a přístupu. Jaký rozdíl od „celebrit“ z daleko více honorovaných sportů…
Nicméně, po letošní návštěvě Filipa Jíchy v Třeboni ve čtvrtek 10.7. jsem se odhodlal popsat jeho den v kempu. Všichni víme, jak cenný je jeho čas. On to ale vůbec nedal najevo. Ihned po příjezdu se zapojil do trénování. Při besedě s ním se nejprve projevil respekt a ostych účastníků, ale po pár minutách se Filip ocitl v ostré palbě dotazů nejrůznějšího kalibru, např. kolik „bere“ měsíčně, koho nemá rád z protihráčů, kdo je jeho konkurent ze spoluhráčů, jak je na tom doma atd. Filip reagoval otevřeně, bezprostředně, vtipně a ani v nejmenším nenaznačil, že už v pokročilém čase má být úplně někde jinde. Každou odpověď oceňovali kluci a holky bouřlivým potleskem. Ukončit besedu musel až sám šéf kempu. Následovala autogramiáda. Při pohledu na frontu zájemců bylo jasné, že nebude stačit půlhodina. Filip potom klidně přešel na hřiště a s každým se jednotlivě i skupinově fotil. Ani při tom mu nezmizel úsměv ze tváře. Musel by být skutečně výjimečný herec, aby vydržel tuto pózu tak dlouho. Z jeho počínání bylo totiž zřejmé potěšení ze zájmu dětí. A to ještě celý ten den kolem něho poletoval s kamerami a otázkami televizní štáb.
V neposlední řadě je nutno ocenit také šťastnou ruku Michala Vopelky při výběru svých spolupracovníků.
Jen více takových borců a ten náš sport, chudinka „Popelka“ házená, by mohl být opět na výsluní.
Pepík „Áža“ Neužil